pondělí 30. prosince 2013

Sandra Hezinová: Meze nevinnosti O hrdinech filmů Petera Jacksona

Peter Jackson je bezesporu jedním z nejvýraznějších hollywoodských tvůrců současnosti. Přestože je znám především jako vlivný režisér a producent velkorozpočtových projektů, které vynikají po technické a scénáristické stránce, renomé si získal již svými novozélandskými nezávislými snímky. Dnes již kultovní splatter filmy Vesmírní kanibalové (1987), Meet the Feebles (1889) a Živí mrtví (1992) na jedné straně těží ze své záměrné neprofesionálnosti, na straně druhé však vynikají originálními trikovými sekvencemi a působivými gore efekty. Do širšího diváckého povědomí se držitel tří oscarů přesto zapsal až později megalomanskou trilogií Pán Prstenů (2001 – 2003) či kultivovaným remakem King Kong (2005). Jak si jsou vlastně tyto dvě odlišné části Jacksonovy tvorby podobné?

Odhlédneme-li od rozdílných formálních konvencí, ze kterých v daných etapách režisér vycházel, vyjeví se, že jsou to především stejné motivy a stabilizované charaktery postav, co režisérský styl Jacksona utváří. Zatímco však témata filmů můžeme dobře popsat (např. boj dobra se zlem či objevování fantaskních světů), vlastnosti osob vystihujeme daleko hůře. To je způsobeno už tím, že se v Jacksonových filmech vyprávění mnohdy soustředí na větší skupinu osob, které se navíc kvůli své rozdílné nátuře dostávají do vzájemných sporů. Pokud se nicméně zaměříme výhradně na ústřední protagonisty filmů, jaké společné vlastnosti budou mít? A můžeme vůbec mluvit o něčem jako Jacksonově typickém hrdinovi?



Idealizovaný svět dětství



I když se může zdát, že není mnoho podobností mezi jednotlivými postavami, při detailnějším pohledu odhalujeme hned několik společných charakterových rysů. Ačkoli se uchopení hrdiny podřizuje vždy žánru daného snímku, jedná se totiž zpravidla o člověka typově podobného.

Mnohdy se setkáváme s protagonistou pasivním, který neprojevuje zájem o dění mimo prostředí, ve kterém se pohybuje. Ať už budeme mluvit o Lionelovi z Braindead, který se pod vlivem své matky stará jen o chod domácnosti a do veřejného života se neumí zapojit, nebo Pauline, která v Nebeských stvořeních (1994) rodinu a okolí téměř neregistruje, můžeme je definovat jako figury neangažované. Ostatně ani Tolkienovští hobiti Frodo a Bilbo nevedou aktivní způsob života a jde jim v prvé řadě o to si zajistit pohodlí. Je nicméně příznačné, že okolnosti pokaždé tyto postavy z jejich lhostejnosti vytrhávají. Lionel se pouští po zmutování své matky do boje se skupinou zombie, Pauline začne s novou spolužačkou vymýšlet fantaskní příběhy a Frodo s Bilbem se připojují k dobrodružným výpravám. Oproti svým přátelům a společníkům, kteří vědí, kam a proč (v životě, na cestě apod.) směřují, jsou nicméně poněkud ztracení. Po většinu času se tak chovají neuváženě a impulzivně, neboť naslouchají spíše své intuici a instinktům.

Zdráhání plně přejmout zodpovědnost koresponduje s dalším specifickým rysem Jacksoných hrdinů, kterou je dětinskost. Ve filmech potkáváme buď přímo dětské protagonisty (Nebeská stvoření, Pevné pouto), kteří před dospělostí utíkají do světa své fantazie, nebo dospělé, jež se chvilkami projevují neadekvátně svému věku. Je podstatné, že dětství je u Jacksona především opěvovaným obdobím nezávislosti, kdy se za každým rohem skrývá dobrodružství. Idealizace této etapy lidského života tak částečně i koresponduje s romantickým uchopením figur. Čtyři mladí hobiti z Pána prstenů, kteří jsou vybráni jako součást společenstva, se tak neprojevují infantilně, nýbrž nedočkavě a neukázněně.

Teprve až zkušenosti, které během příběhu postavy získávají, je nutí postavit se problémům čelem, což osoby nevyhnutelně činí vážnějšími. Postupně přicházejí o iluze a dochází k bolestnému poznání, že se dříve či později musí vzdát svých dosavadních snů. Jednou z nejdůležitějších vlastností, kterou tudíž hrdinové během procesu osobního zrání nenávratně ztrácí, je právě zmíněný nevinný a nezúčastněný náhled na život.



Zlo v nás i mezi námi



Zcela zásadním momentem, který celý mechanismus proměny spouští, je setkání se zlými silami. Zlo na sebe u Jacksona bere zpravidla dvojí podobu; buď je vnějším ohrožením v podobě mimozemských kanibalů či armády skřetů, nebo negativní vlastností postavy. V prvním případě se do boje proti nepříteli pouští větší skupina lidí, která sleduje stejný cíl: ve Vesmírných kanibalech se jedná o záchranu naší planety, v Pánovi prstenů o klidný život ve Středozemi. Ideál, za nějž je nezbytné se bít, však může nabývat i více abstraktních podob, jako je tomu v Nebeských stvořeních, kde se dvojice dívek ve jménu svobody a vzájemné blízkosti bouří proti rodičům.

Jak již nastíněná charakteristika hlavních postav napovídá, osobní záměry hlavních postav jsou v mnohdy v rozporu s většinovými požadavky. Protagonista se však může dostávat do konfliktu i se sebou samým. Nejnázorněji je vnitřní pnutí mezi dobrým a zlým Já viditelné na Frodovi Pytlíkovi, který na cestě k Hoře osudu odolává pokušení přivlastnit si prsten, jež má za úkol zničit. Zcela extrémní se pak stává přepínání mezi protikladnými polohami u schizofrenního Gluma, který kdysi býval hodným hobitem, stejný prsten mu ale pokřivil charakter. Právě touha po moci a s ní spojená sobeckost je u Jacksona vždy tou nejvýraznější špatnou vlastností. A i když tomu tak v počátcích jeho kariéry nebylo, postupně se stejně zavrženíhodnými staly amorálnost a zvrácenost, dříve zdroje komického efektu.







Jak se při zpětném pohledu do Jacksonovy režijní minulosti tedy ukazuje, ať už budeme sledovat hororový snímek s příměsí sci-fi prvků či adaptaci kultovního díla fantasy literatury, hlavní postavy si jsou podobné. Hrdiny příběhů jsou v jistém smyslu snílci, kteří věří v lepší budoucnost. Ztělesňují hodnoty tradičně připisované těm nejmladším – zvědavost, naivitu, důvěřivost. V této souvislosti není tudíž překvapivé, kolikrát již byl Peter Jackson označen za tvůrce, který svým způsobem zůstává stále dítětem.

neděle 29. prosince 2013

Martin Šrajer: Diváci her, hráči filmů

NOVÝ FILMOVÝ HOBIT JE DALŠÍM DŮKAZEM TOHO, ŽE VIDEOHRY JIŽ ABSOLVOVALY DOSTATEK LEKCÍ FILMOVÉ VÝCHOVY, ABY MOHLY SAMY ZAČÍT MĚNIT TVÁŘ KINEMATOGRAFIE

V příkřejších recenzích prostřední části hobití trilogie Petera Jacksona jsme se mohli dočíst, že Šmakova dračí poušť sestává z dvou a půl hodin záběrů na skupinu postav, které utíkají zleva doprava a zabíjejí při tom monstra. Film podle kritiků nedokázal obhájit přínos akčních konfrontací pro vyprávění. Vznikl tak dojem, že souboje slouží výhradně tomu, aby se hrdinové mohli s každou nově
uťatou skřetí hlavou stávat způsobilejšími k přelstění titulního draka. Společně s očividnou převahou CGI nad „živými“ natáčecími lokacemi byla epizodická vyprávěcí struktura pro autory uvedených recenzí důvodem odmítnutí Šmaka jako neinteraktivní fantasy RPG.

Nepopírám, že Jacksonova nejnovější výprava do Středozemě v jistých ohledech funguje jako počítačová hra. Zároveň však tuto její charakteristiku nepovažuji za projev úpadku Hollywoodu, nýbrž
za příznak pozoruhodného jevu, který si zaslouží bližší prozkoumání.

Hravé filmy

Epizodické vyprávění Šmakovy dračí pouště odpovídá podobně roztříštěnému zážitku z hraní počítačových a konzolových her, které rovněž nepřipomíná plynulý vyprávěcí tok, ale spíše opakované vystupování z příběhu a vracení se do něj. Tuto skutečnost lze považovat za důsledek postupujícího sbližování filmů a her, ač zvolená organizace vyprávění hrami původně vůbec inspirována být nemusela. Samotná otevřenost filmu podobné interpretaci totiž svědčí o prostupnosti dnešního mediálního prostředí, v němž kinematografii již dávno nepatří vůdčí postavení.

K průnikům prvků novějšího média do média staršího v posledních letech ostatně nedochází
výhradně ve filmech přenášejících na plátno postavy a prostředí z populárních her (Wing Commander, Tomb Raider, Silent Hill, Max Payne). Namísto využívání existujících licencí filmaři stále častěji adaptují pouze určité herní principy.

Zachovat si Věčný svit neposkvrněné mysli pro hrdinu nápadité sci-fi romance kupříkladu znamenalo
projevit dostatek adaptability v každém z rychle se střídajících fikčních světů. Stejně musí reagovat
hráč her, které jsou na variabilitě prostředí zčásti založené. Akční thriller Expresní zásilka pro změnu
využívá herního mechanismu z řady akčních i strategických her, když režisér Josephu Gordonu-Levittovi během divoké cyklojízdy zacpanými newyorskými ulicemi několikrát umožní zastavit běh
času a promyslet si, která trasa pro něj bude nejrychlejší a nejbezpečnější.

Jiné filmy, hravý Fantastický pan Lišák nebo konstantně gradující Tintinova dobrodružství, si z her vypůjčují specifický druh pohybu, zatímco komiksové adaptace Kick-Ass a Scott Pilgrim proti zbytku
světa nápadně využívají videoherní ikonografie. Akční filmy Sucker Punch, Světová invaze a Dredd
zas sestávají z několika volně provázaných misí, jejichž zdárné zvládnutí je podmínkou postupu do vyššího „levelu.“

Myslím, že i takto zestručněný výčet podporuje teorii, podle které hry přestavují nové „živoucí
umění.“ Tak vlivný herní teoretik Henry Jenkins označuje umění, jež je pro určitou dobu příznačné a výraznou měrou formuje naše způsoby vnímání reality i následné referování o ní. Stoupající počet filmů nasáklých herními principy zároveň potvrzuje jiný Jenkinsův názor, podle něhož jsou umělci pracující se staršími médii připraveni absorbovat herní estetiku. Jména dvou z nejlépe připravených
bychom nepřekvapivě nalezli v titulcích Hobita. 

Herní spratci
Spolutvůrce Hobita Guillermo del Toro se již tři roky podílí na vývoji hororové videohry Insane. Její dokončení je sice kvůli nedávnému krachu vývojářského studia THQ nejisté, ale dobře dokládá del
Torovu snahu nenechat se svazovat možnostmi jednoho média. Peter Jackson, který osobně dohlížel na vznik akční adventury inspirované jeho King Kongem, potom v jednom rozhovoru přiznal, že ho hraní her dokonce baví více než sledování filmů.
Jak vidno, del Toro a Jackson se snaží držet krok s dobou a jít vstříc mladému, videoherně gramotnému publiku. Oba dva jistě vědí, jaký podíl na úspěchu žánrových snímků dnes má ohlas dětí digitálního věku a pilně proto pracují na image nerdů, kteří hrají videohry a využívají sociálních sítí. Není sporu, že tržbám Hobita napomohla silná fanouškovská základna, kterou Jackson po celé natáčení udržoval ve střehu prostřednictvím videodeníků z natáčení. 

Ostentativnost, s jakou oba tvůrci dávají najevo svou vstřícnost vůči novým médiím, může představovat také výsledek programové snahy. Když si uvědomíme, že firma Rockstar díky simulátoru zločineckého života Grand Theft Auto V za jediný den utržila přes 800 milionů dolarů (čtyřnásobek víkendových tržeb Šmaka), není těžké si domyslet, že tržby herního průmyslu pro filmaře představují podobně lákavou metu, jakou je zlatem napěchovaná Osamělá hora pro trpaslíky z Hobita. Toto chladně pragmatické hledisko každopádně nevylučuje, že sbližování filmů a her má i jiné příčiny.
Paul W. S. Anderson, režisér všech dílů videohrami inspirované série Resident Evil se označil za příslušníka generace filmařů, kteří trávili dětství hraním her. Lze předpokládat, že dříve či později
opravdu budeme mluvit o podobné skupině tvůrců, jakými byli v Hollywoodu na přelomu 60. a 70. let „filmoví spratci.“ Ovšem zatímco zřídlem estetiky snímků Martina Scorseseho, Stevena Spielberga či Francise Forda Coppoly byly starší filmy, následníci těchto „spratků“ by se stejným nadšením mohli čerpat nápady z her.
V úvodu zmíněné recenze na Šmaka dokládají ze, při posuzování her se nyní opakuje situace z počátku kinematografie, kdy byly adaptace literárních předloh a priori považované za méně hodnotné než předlohy samotné. Dle podobné logiky jsou dnes jako méněcenné vnímané filmy zanesené herními postupy. Jak se však toto letmé nahlédnutí do problematiky snažilo upozornit, pokládat hry nadále za podřadný prostředek k vyprávění příběhů by znamenalo zásadně podceňovat jejich skutečný význam v dnešním mediálním prostoru.

pátek 27. prosince 2013

Jana Čížkovská - portrét: Peter Jackson

Ten nejupřímnější film je ten, který natáčíte sami pro sebe.

Peter Robert Jackson se narodil 31. října roku 1961, v Pukerua Bay na Novém Zélandu.Na své rodné město Jackson vzpomíná jako na pitoreskní místo, s útesy a výhledy na moře. Úplný ráj dětské fantazie. Oba jeho rodiče byli britští imigranti, tatínek pracoval jako úředník a maminka zůstávala v domácnosti. Jacksonova rodina si pořídila první televizní přijímač, když bylo malému Peterovi 5 let. Od té doby jeho fascinace fikčním světem filmu jen rostla. Sledování sci-fi seriálu Thunderbirds a klasických hollywoodských filmů, mezi kterými dominoval King Kong, vedla až k vlastním filmovým experimentům. V 8 letech začal Peter Jackson natáčet první filmy. S pomocí 8mm kamery svých rodičů začal dokumentovat svět kolem sebe a natáčet první hrané filmy, ke kterým si psal i scénář. Z dětské hry na vojáky vytvořil zákopové drama na pozadí I. Světové války, přičemž zákopy skutečně vyhloubil na zahradě a jako vojáky obsadil své kamarády.

V 16 letech Peter Jackson opustil státní střední školu Kapiti Coolege a začal si shánět práci. Jeho motivace byla jasná: sehnat finanční prostředky na další filmové projekty. Což se mu podařilo. Z práce tiskaře postupně ušetřil na 16mm kameru Bolex a s ní v ruce začal natáčet svůj první celovečerní film. Jako oddaný fanoušek sci-fi si vybral námět, který mu byl blízký: útok vetřelců na fiktivní novozélandské městečko, které pojmenoval Kaihoro. Vyšetřování zmizení jeho obyvatel odhalí útok mimozemšťanů, kteří chtějí své oběti použít jako hlavní surovinu v novém fastfoodovém řetězci. Film s bezpochyby originálním námětem vznikal kvůli omezeným finančním i časovým možnostem velmi dlouho. Po čtyřech letech práce ale spatřil světlo světa, nebo lépe řečeno tmu kina, film Bad Taste (Vesmírní kanibalové, 1987). V roce 1988 byli Vesmírní kanibalové uvedeni na MFF v Cannes, kde sklidili nečekaný úspěch a odstartovali tak Jacksonovu profesionální kariéru.

V žánrově pestré mozaice Jacksonových filmů nepochybně vyniká i jeho druhý celovečerní film, Meet the Feebles, který je satirou na filmový průmysl a parodií slavné Muppet show Jima Hansona. Příběh padlé hrošice ve světě drog, pornografie a korupce sice řadu kritiků odpudil, nicméně setkal se s velkým diváckým ohlasem. Peter Jackson v žánrové a značně gore tendenci pokračoval i dalším filmem, kterým je hororová komedie Braindead (Živí mrtví). I zde se stejně jako u předchozích filmů podílel na scénáři, spolu se Stephenem Sinclairem vytvořili film, ve kterém stříkají všemožné tělní tekutiny na všechny strany a v krvi se téměř doslova utopíte.

Nebeská stvoření a láska k fantazii

V roce 1994 Jackson zcela odbočil od žánru hororu a scifi. Film Nebeská stvoření vznikl podle skutečné události z 50. Let. Dvě studentky, Pauline Parker a Juliet Hulme, tehdy velmi brutálně zavraždily matku jedné z nich, za účelem uchránění tajemství vztahu. Zapadlý kriminální případ udělal hvězdu nejen z Petera Jacksona, který se Nebeskými stvořeními přiblížil širšímu publiku a vepsal se do povědomí celosvětové filmové kritiky, ale i z tehdy ještě neznámé Kate Winsletové a Melanie Lynskey, představitelek hlavních rolí. Nebeská stvoření dovedla Jacksona poprvé i na předávání cen Americké filmové akademie, film byl nominován na Oscara v kategorii Nejlepší scénář. I přesto, že cenu ten rok nezískal ve prospěch filmu Pulp fiction, Jackson se definitivně etabloval jako nepřehlédnutelný a velmi ambiciozní tvůrce. Nebeská stvoření byla zajímavý i z dalšího pohledu: je to další film, na kterém spolupracoval se svojí manželkou Fran Walsh, ženou, která má neodmyslitelný podíl na vzniku a podobě Jacksonova nejúspěšnějšího díla, trilogie Pán prstenů.

Splnit si dětský sen

Peter Jackson podle svých slov miloval Tolkiena od dětství a celý život čekal, až někdo jeho romány zfilmuje. A protože čekal příliš dlouho, rozhodl se vzít věci do vlastních rukou. Myšlenka adaptovat Tolkienovo dílo se zrodila již na počátku 90. let, nicméně řadu let trvalo, než Jackson dosáhl dostatečné finanční podpory a co především: než se mu podařilo získat práva na Tolkienovo literární dílo. I přesto, že v průběhu 90. let natáčí ještě další filmy, z nich asi nejznámější je hororová komedie Frighteners s Michaelem J. Foxem v hlavní roli, věnuje prakticky celou dekádu přípravám na natáčení Pána prstenů. Postupně se z jednání s filmovými společnostmi profiluje jeho finální podoba: z původního návrhu diptychu se nakonec Jackson dohodne se společností New Line Cinema na vzniku trilogie, která bude ale natáčena kontinuálně jako jediné dílo. Natáčení začíná v roce 1999 a roce 2001 má premiéru první díl trilogie, Pán prstenů: Společenstvo prstenu. Další dva díly, s podtituly Dvě věže a Návrat Krále jsou pak uvedeny v rozmezích dvou let. Jackson v Pánovi prstenů využívá vše, co již ve svých raných amatérských filmech dokázal, že umí precizně. Použití zvláštních efektů, obrovský cit pro detail, velmi temný humor v přístupu k násilí a obrovská vizuální poutavost celku. Pán prstenů se stal jedním z komerčně nejúspěšnějších filmů v dějinách kinematografie. Americká filmová akademie ocenila trilogii 25 nominacemi na Oscara, z nichž 16 snímek proměnil.

Peteru Jacksonovi, který se Pánem prstenů stal jedním z komerčně nejúspěšnějších filmových režisérů na světě, se otevřela cesta k realizaci dalšího dětského snu: remaku King Konga, jehož původní verzi z roku 1933 od dětství obdivoval. Film vznikl v roce 2005 a dle očekávání, i King Kong se stal kasovním trhákem. Vydělal přes 600 milionů dolarů, tedy více než trojnásobek svého rozpočtu.

Po zpracování románu Alice Seboldové Lovely bones (2009), se Jackson opět vrátil do světa Středozemě, který ho vynesl do hollywoodských výšin. První dva díly ze zamýšlené filmové trilogie podle románu Hobit byly již uvedeny a už teď je zřejmé, že ani po uvedení posledního dílu Peter Jackson ze svého piedestalu režisérské superstar nesestoupí.

pátek 13. prosince 2013

Druhý úkol: recenze

Novinářská projekce filmu Hobit: Šmakova dračí poušť se konala 11. 12. ve 14.00 - a společnost Warner Bros. deseti studentům katedry filmových studií FF UK - Šmačího modulu - laskavě umožnila účast (děkujeme!). Studenti mají recenzi v délce 4 500-4 800 znaků odevzdat do dnešního večera. Na pondělním setkání jsme se dohodli, že si mohou vybrat, jestli svůj text budou hypoteticky směřovat do deníku typu Lidových či Hospodářských novin, týdeníku Respekt či pánského / dámského časopisu (Maxim, Kůň a pes, Marianne apod.) 

čtvrtek 12. prosince 2013

Recenze - Adam Kotaška: Fantazijní kouzlo vyprchává ze Středozemě

Již od loňské premiéry Neočekávané cesty napjatě vyhlížené pokračování přináší směs očekávaného i nečekaného. Hobit: Šmakova dračí poušť překvapuje znepokojivým, otevřeným koncem, méně již pro prostřední díly filmových trilogií typicky temným laděním. V nevyhnutelném porovnání s jedničkou může zamrzet odklon od příjemné vypravěčské nenucenosti a odvážného pohádkového nádechu. Tam, kde první díl sázel na osvěžující snahy vyvolat úžas z poznávání vizuálně skvostných reálií fantastického světa Středozemě a spoluprožívání dobrodružné cesty hobita Bilba, čaroděje Gandalfa a třinácti trpaslíků za znovudobytím obsazeného království, dvojka vytěžuje ověřené recepty hollywoodské „blockbusterové školy“.

S pominutím retrospektivního prologu, připomenuvšího motivaci trpasličího „exilového“ krále Thorina Pavézy k putování do Ereboru – někdejší domoviny svého národa, nabírá vyprávění jeho družinu právě tam, kde ji zanechal předchozí snímek – na dohled od Osamělé hory, v níž na kopcích zlata vyspává obávaný drak Šmak. I poslední úsek cesty však skýtá nemalou porci obtíží od útoku obrovitých pavouků mezi pokřivenými větvemi Temného hvozdu, přes věznění v sídle lesních elfů po nekonečné nájezdy skřetů potají formujících armádu v odlehlé ruině. Aby skřetí hrozbu prošetřil, opouští Gandalf společníky. V rozporu s jeho privilegovaným místem na plakátech se oblíbenému čaroději dostává trestuhodně málo prostoru. Podobně velký podíl na příběhu připadl vnadné elfce Tauriel (Evangeline Lilly proslula především díky seriálu Ztraceni), ač postavě nepocházející z literární předlohy J. R.R. Tolkiena, nýbrž zrozené ze snů režiséra Petera Jacksona. Mužskou složku publika tak usiluje uspokojit nejen přemíra soubojů, ale i sličná kráska, zatímco pro potěchu žen se z trilogie Pán prstenů vrací postava elfského lučištníka Legolase. Dojem nemalého ústupku ženskému publiku budí i v knize neobsažené citové pouto mezi elfkou a trpaslíkem.

Společensko-kritická problematika mezirasových vztahů kupodivu nepůsobí nepatřičně mezi převážně nadčasovými mytologickými významy aspirujícími na univerzální platnost. Zprvu slibný motiv neortodoxní lásky ovšem postupem času upadá do laciného patosu. Jeho účast na závěrečné gradaci notně ubližuje údernosti finálního aktu, už tak rozmělňovanému paralelním vyprávěním. Právě na ztrojeném finále se nejpatrněji projevuje méně konzistentní vyprávění ve srovnání s minulým dílem. Ani Legolasovo zúčtování s vůdcem skřetů, ani měření sil mezi Gandalfem a vzmáhajícím se Nekromantem a ani snahy drakobijců přitom nedospívají ke kýženému završení. Nelze se tudíž zbavit dojmu, že ač byla dřívější Neočekávaná cesta popisována coby pouhý odrazový můstek pro daleko epičtější pokračování, o Šmakově dračí poušti to platí ještě spíše.

Nastavovaným sledem akčních scén naštěstí občas probleskují kvality, které Jacksonovy tolkienovské adaptace vydělují z šedi akčních blockbusterů. Autentický dojem podmanivého fantazijního světa evokují zejména leitmotivické krajiny Nového Zélandu. Hlubší okouzlení vzbuzuje hudba Howarda Shora, která na sebe po většinu času neupozorňuje, i když ve vzácných okamžicích vyniknou osobitější jemnější skladby (The Woodland Realm, Thrice Welcome). Špičkovou úroveň výtvarné stránky mají oba prozatímní hobitovské filmy společnou. Nezapře se v ní pohádkovost adaptované látky, ač se jí filmaři snaží udolat strojenou velkolepostí. Vždyť co jiného je Temný hvozd, než začarovaný les, a co jiného Dol Guldur, než strašidelný hrad.

Nade všechny prvky inspirované v pohádkách přirozeně vyniká drak. Hojným sekvencím se Šmakem se daří vykoupit většinu zmíněných neduhů už od prvních chvil, kdy se Bilbo vkrade do sluje pod horou. Napínavost Bilbova opatrného našlapování kolem spící nestvůry a následná „zdvořilostní konverzace“ s ní překonávají už dnes legendární hádanky ve tmě z jedničky. Šmak vystupuje jako plnohodnotná postava, co víc – vykazuje charisma a přitažlivost nejlepších padouchů filmové historie. Uznání patří jak trikařům zodpovědným za drakův imponující zevnějšek a schopnost chrlit oheň, tak ještě spíše Benedictu Cumberbatchovi za poskytnutí svého démonického barytonu (zde díky akustické úpravě spíše basu). Svým výkonem zastínil i temného pána Saurona, toho času střádajícího síly k nadcházející válce.

Nejen neforemnou temnotou v Dol Gulduru se snímek podbízí fanouškům filmového Pána prstenů. Tolkienovské téma o korumpující síle moci a bohatství ustupuje přívalovým vlnám bohapusté akce. Chvílemi lze zahlédnout jeho stín v drakově bezmezné aroganci, v sobectví éterického krále elfů Thranduila a Bilbově lpění na prstenu. Pokud se ale Tolkien vyznačuje reputací tvůrce schopného velmi detailně definovat podstatu zla, filmové adaptace za literárním odkazem daleko nezaostávají a Hobit: Šmakova dračí poušť se pravidlu nevymyká.

Recenze - Ondřej Jan Kosnar: Dobrodružný Hobit vítězí i podruhé

První díl filmového Hobita s podtitulem Neočekávaná cesta se v době své premiéry nacházel v komplikované situaci. Jeho příchod očekávala jak početná skupina fanoušků Jacksonovy předchozí středozemské trilogie Pán prstenů, tak neméně velká komunita fanoušků Tolkienových literárních děl. Snímek se tím octl v nezáviděníhodném postavení v němž se křížilo hned několik druhů očekávání, jež logicky nemohl a s ohledem na výsledné dílo ani nechtěl splnit. Rozkol ohledně kvality, který mezi kritiky i fanoušky posléze vyvstal, pouze potvrzoval fakt, že dílo, které zdatně adaptuje příběh odehrávající se ve stejném světě ale v knize, jež je napsána a pojata úplně jiným způsobem to z hlediska recepce nebude mít lehké.

Pokračování nazvané Šmakova dračí poušť se nachází v pozici o něco jednodušší. Cestu mu vyšlapal starší bratr, který nastavil jak nová pravidla, tak druh očekávání, která lze vyvíjet. Stejně jako první, i druhý Hobit tak vědomě navazuje na tradici velkých dobrodružných filmů a i v rámci těchto tradic je o poznání rozmáchlejší, velkolepější a atrakčnější. Částečně zůstala i epizodická struktura vyprávění, nicméně zrovna zde se Hobitovi dostalo jedné z důležitých úprav. Zatímco úvodní část filmu do značné míry kopíruje vyprávěcí systém Neočekávané cesty, od předělu v podobě bravurně vystavěné jízdy v sudech mění vyprávění tempo. Epizodická struktura se nevytrácí, ale setkáním s Bardem Lučištníkem a Gandalfovým výletem do pevnosti Dol Gudur dostává několik výrazných a vzájemně propojených jednotících motivů – politický boj v jezerním městě Dol, naplnění trpasličího cíle vrátit se do Ereboru a konfrontovat (výtečně ztvárněného) draka a sílícího Nekromanta s jeho formující se armádou skřetů. Díky tomu působí film sevřeněji než Neočekávaná cesta, aniž by ztratil cokoliv z její nadsázky a lehkosti.

Tímto přístupem se zároveň potvrzuje fakt, který se dal odvodit už při sledování „jedničky“ - hobití filmy fungují mnohem soudržněji jako celá trilogie (respektive hexalogie), než jako jednotlivé snímky. Některé postavy a dějové zastávky se na plátně objeví relativně krátce a zkratkovitě, jelikož se viditelně počítá s jejich rozvedením v posledním dílu a závěrečný několikanásobný cliffhanger připomíná svou těsnou návazností na další film dvojici matrixovskou dvojici Reloaded a Revolution. Jackson se na pouhou ilustraci knih samozřejmě neomezoval ani v původních snímcích, ale Hobit je více než obsahovou adaptací literárních předloh prostorem pro vybudování co nejkomplexnější mytologie a dějinných souvislostí Středozemě jako celku. Dominantní přístup „globální události ovlivňují jednotlivce“ definitivně nahradil reverzní princip „jednotlivci svým jednáním rozehrávají globální události“, jež teprve čekají na své osudové zakončení v Pánu prstenů.

Druhý Hobit si však stále udržuje kouzlo odlehčené dobrodružné jízdy, která, neustálým přílivem podnětů a z kompozičního hlediska brilantně vystavěných akčních scén nenechá diváka oddechnout. Ačkoliv celkový tón snímku potemněl a do děje i stylu snímku pomalu prosakuje houstnoucí atmosféra nadcházejících událostí, celková nadsazenost čerpající jak z knižní předlohy, tak ze zmiňované tradice dobrodružných snímků dosáhla ještě věší intenzifikace. Částečně se tak přibližuje k jednomu z neduhů, které provázely i Jacksonem produkovaná a filmovému Hobitovi v lecčem příbuzná Tintinova dobrodružství: atrakcí a neustálých podnětů je tolik, že je jimi film možná až přesycen.

Na závěr je nutno podotknout, že Šmakova dračí cesta poněkud trpí, pokud je diváku upřeno shlédnutí ve 3D. Zatímco Neočekávaná cesta využívala třetího rozměru spíše pokradmu, druhý Hobit je pravděpodobně první film, který se stává stává hůře sledovatelným v běžném „plochém“ formátu. Nativní 3D, v němž byl snímek natočen logicky umožňuje větší organizaci záběrů do hloubky, většinou hned do několika plánů současně, což je v případě Šmakovy dračí pouště masivně využíváno především ve složitě organizovaných akčních scénách. Při absenci třetího rozměru je tak jejich znatelná část místy nepříjemně zmatená a nepřehledná, což je při míře invence, kterou Jackson projevil při jejich výstavbě minimálně mrzuté.


I tak je ale druhá návštěva Středozemě ve společnosti Bilba a jeho trpasličích společníků mimořádně osvěžující snímek, který opět aktualizuje tradici dobrodružných snímků i svět filmové Ardy.

Recenze - Terezie Křížkovská: Peter Jackson znovu s Bilbem, tentokrát svobodněji, ale bez emocí

Půlnoční premiérou dnes vstoupil do kin druhý díl trilogie Hobit oscarového režiséra Petera Jacksona s podnázvem Šmakova dračí poušť. Návrat za neohroženou výpravou k drakem zpustošenému království trpaslíků přináší na rozdíl od předcházející Neočekávané cesty rychlejší tempo, nové motivy oproti předloze, odpornější skřety i emancipovanou ženskou postavu.

Je tomu přesně rok, kdy jsme dostali šanci se po téměř desetileté pauze vrátit spolu s režisérem Peter Jacksonem do Středozemě, tajuplné domoviny hobitů, trpaslíků, elfů, čarodějů, skřetů a dalších neuvěřitelných stvoření. Režisér úspěšné trilogie Pán Prstenů, jež je adaptací stejnojmenné předlohy mistra fantazie J.R.R. Tolkiena, se totiž rozhodl zfilmovat první z Tolkienových příběhů, jenž honbě za mocným prstenem předchází. Ačkoliv měl být Peter Jackson původně pouze producentem filmu svěřeného do rukou režiséra Guillerma del Torro (Faunův labyrint), během příprav se del Torro, především kvůli finančním neshodám s produkční společností MGM, rozhodl z projektu odejít a v titulkách figuruje už jen jako konzultant filmu. Režie se proto ujal právě Peter Jackson a navázal na své pojetí fantastického světa Středozemě. Také původní del Torrův záměr rozdělit Tolkienovu knihu Hobit aneb cesta tam a zase zpátky na dvě části Jackson nakonec změnil a zpracoval ji do tří celovečerních filmů. Skladba vyprávění tak odpovídá předchozí trilogii – a vypadá to, že i stopáží si budou ve výsledku blízké, ačkoliv je Hobit značně útlejší knižní předlohou. Zatímco v prvním díle se režisér držel velmi striktně předlohy, a film se tak stal vleklým převyprávěním úvodní části knihy, ve Šmakově dračí poušti si dovolil větší svobodu a přidal motivy nad rámec knihy vycházející především z dodatků, které Tolkien připojil na konec Pána Prstenů.

Nebezpečí malé a velké
V úvodní sekvenci se film velmi rychle vrací k setkání Gandalfa (Ian McKellen) s Thorinem Pavézou (Richard Armitage), které vedlo k formování výpravy k Osamělé hoře s cílem znovuzískání trpasličího království ze spárů draka Šmaka. Po tomto úvodu se již titulkem „o rok později“ vracíme k ústředním postavám, hobitovi Bilbo Pytlíkovi (Martin Freeman) a třinácti trpasličím bojovníkům, kteří jsou na své cestě pronásledováni krvelačnými skřety. Zpočátku je na cestě doprovází i Gandalf, který však znenadání poutníky opouští a nechává je čelit nástrahám v tajemném lese Mirkwood samotné. Odchodem čaroděje začíná oproti knižní předloze druhá linie příběhu, jež je popsána pouze v jednom z dodatků trilogie. Paralelně s výpravou čelící překážkám na své cestě k Osamělé hoře sledujeme Gandalfa, který se vydává k pevnosti Dol Guldur postavit se vzestupujícímu pánu zla. Zatímco putování skupiny, kterou sužuje pouze přání a odhodlání trpaslíků získat zpět své království, spád vyprávění udržuje, Gandalfova cesta tvoří protipól, tempo tlumí a otevírá téma nesrovnatelně většího nebezpečí, jež se dotýká celé Středozemě.

Hrdina malý a velký

Na rozdíl od prvnímu dílu je Bilbo od počátku rovnocenným partnerem trpaslíků. Nestýská si už po pohodlí domova a je tím, kdo odvážně dostává skupinu z nesnází – ačkoliv více než z nalezené odvahy, sílí díky nalezenému mocnému kovu, jež si ho postupně omotává kolem prstu. Stává se tak oproti knižní předloze naprosto jednoznačným hrdinou. Tím se však kouzlo hobití postavy ztrácí a zůstává z ní pouze plochá, o jejíchž pocitech a myšlenkách se nedozvídáme téměř nic a jejíž osud nám je proto téměř lhostejný. Nerozvinuté charaktery postav jsou však problémem celého filmu. Ačkoliv sledujeme výpravu, která má před sebou obtížný úkol a dostává se do nesnází, film nenabízí možnost postavy poznat natolik, abychom se o ně báli a jejich dobrodružství s nimi prožívali. Většina z trpaslíků tak působí, jako by byla spíše do počtu.

Kratší předloha scénáristům umožnila pracovat s příběhem svobodněji, což se v druhém díle projevilo především přidání dvou postav, které v knize nenajdeme. Jednou z nich je Legolas (Orlando Bloom), jehož přidání je nejen skvělý marketingový tah, ale podléhá také logice a mytologii Středozemě. Legolas opravdu pochází z Mirkwoodu, říše lesních elfů, a jeho je otcem je král elfů Thranduil, který se v předloze objevuje. Naopak zcela novou postavou je elfka jménem Tauriel (Evangeline Lilly), kterou tvůrci připsali, aby narušili Tolkienův výhradně mužský svět. Tauriel je neohroženou bojovnicí, která po boku Legolase pobíjí skřety, ale zároveň je také jedinou ženou, kolem které se tak začíná rozehrávat milostný trojúhelník.

Šmakova dračí poušť přináší rozhodně zábavnější podívanou než předcházející Neočekávaná cesta, a tak doufejme, že pokud Středozemi zůstaneme věrni a rozhodneme se vrátit za Bilbem a trpasličí výpravou i napotřetí, vyplatí se to.

Recenze - Adéla Mrázová: Pátý Středozemský maraton

Režisér Peter Jackson vstupuje po páté do stejné řeky. V druhém dílu filmové trilogie s podtitulem Šmakova dračí poušť pokračuje v adaptaci románu britského spisovatele J. R.R. Tolkiena Hobit, který slouží jako prolog k epickému dobrodružství trilogie Pána prstenů. Nostalgická procházka po Středozemi pokračuje směrem k Osamělé hoře s cílem získat poklad, vybojovat zpět království a v neposlední řadě ohlídat zlo, aby nepohltilo Středozem.

Na délce nezáleží

Knihu Hobit aneb cesta tam a zase zpátky z roku 1937 napsal Tolkien zhruba o pět dekád dříve než jazykově i obsahově ambicióznější trilogii Pán prstenů. Peter Jackson, který si během pobytu ve Středozemi vybudoval pozici předního režiséra Hollywoodu, na filmové plátno přenesl knihy v opačném pořadí.

Zatímco zhruba tisícistránkovou knižní trilogii prstenů režisér zúžil do tří dílů, útlá dvě stě padesáti stránková knížečka Hobit mu slouží jako předloha pro devět hodin filmu. Ve své urputné snaze nevynechat v prvním dílu snad ani stránku a zavděčit se každému trochou akce, poctivého hikingu a rodinného humoru přetvořil Neočekávanou cestu v nekonečné putování, u kterého se klíží víčka. V druhém dílu si ku prospěchu věci spolu se scénáristickým týmem povolil opasek, přidal postavy a do popředí nechal proniknout temnější atmosféru, pečlivěji budované napětí a důmyslnější akci.

Třináct a půl chlapa

Trpaslíci, čaroděj a hobit tvoří poněkud nesourodou skupinu, která se během prvního dílu stmelila a jednotlivci se navzájem začali respektovat. Tentokrát se režisér mnohem více zaměřil na vedlejší epizody, kterými si tvoří si půdu pro třetí, závěrečný díl celé trilogie.
Značný důraz je kladen i na postupnou proměnu hobita Bilba Pytlíka. Zatímco na začátku výpravy musela skupina naslouchat hobitímu nářku po měkké posteli a kusu žvance, během putování k Osamělé hoře půlčík zdrsněl a více se přiblížil postavám odvážných bojovníků. Intenzivněji je také cítit rozpor mezi bezstarostností a postupné závislosti na ,,miláškovi" v kapse, jehož temné síle Bilbo propadá.

Do popředí vstupují také nové postavy z Jezerního města. Prostřednictvím vedlejších epizod, lučištníka Barda (Luke Evans) a opilého starosty (Stephen Fry), děj nabírá na tempu a Středozemské Benátky přinášejí mimo výrazné změny lokace i lidský svět intrik, zášti, podvodů a politikaření.
Silný mužský svět, který žene film kupředu, je Tolkienovou doménou. Je však s podivem, že mimo vůdce trpasličí družiny Thorina Pavéza, je i po skončení druhého dílu, tedy zhruba po pěti hodinách putování, stále obtížné od sebe odlišit dvanáct trpaslíků, určit jejich charakter, natož se s nimi identifikovat. Dokonce i sedm trpaslíků Sněhurky jsou jako jednotlivci výraznější. Družina s chlupatýma nohama tak i tentokrát zůstává pouze komparzem bojových scén.

Zženštilé kung-fu ušatého blondýna

Výhradně mužský svět je narušen přidáním postavy lesní elfky Tauriel (Evangeline Lilly), která pocítí jisté sympatie k jednomu z trpaslíků. Nedovolená láska mezi odlišnou rasou tak může vzdáleně připomínat vztah Arwen a Aragorna z Pána prstenů, tentokrát však s minimálním emocionálním dopadem. Tauriel je také jakýmsi protipólem k povýšenému králi lesních elfů Thranduil, jehož povrchní zájem o zbytek Středozemě po něm částečně zdědil i jeho syn Legolas. Blondýn ze ságy Prstenů se do děje dostane přes scénáristickou iniciativu. Figuruje zde jako elegantní sbíječka na skřety, která s ladností baletky předvádí jednu útočnou choreografii za druhou. Není však vyloučeno, že jeho postava dostane alespoň nějaký rozměr v následujícím dílu a mužský svět tak bude ohrožovat milostný trojúhelník.

Drak, co tě umluví

Akce střídá akci a většina bojových scén je tentokrát důmyslnější se snahou diváka překvapit, nikoli mu podstrčit bezúčelnou atrakci. Vrcholem je pak scéna raftingu v sudech. Bitevní pole se přesune do nepředvídatelných peřejí, které umožnují dynamický boj se skřety, jenž mají tentokrát muskulaturu jako kdyby právě vyšli z fitka. V obou dílech vyprávění graduje setkáním s tvory, kteří preferují život v ústraní. Tak jako byla loni napjatě očekávána scéna s Glumem, je jím letos entrée draka Šmaka. Zatímco komornímu hádankaření dominovala promyšlená choreografie prostoru s pečlivě dávkovaným napětím, které netratilo na intenzitě, hra na schovávanou s drakem, který místo ohně chrlí monolog, postrádá sebemenší vzrušení.

Pro hrst dolarů

Dnes je již jasné, že finanční úspěch prvního dílu (více jak miliarda dolarů) trilogii predikuje přinejmenším dorovnání výdělků ságy Prstenů. Zda však Jackson naplní očekávání skalních fanoušků a podaří se mu pevné základy sevřené v pozvolném putování vyeskalovat ve velké finále, si budeme muset počkat do konce roku 2014.

Recenze - Jana Pfeiferová: Nový Hobit chce být Pánem prstenů

Peter Jackson měl před sebou nelehký úkol. Po skepsi, kterou vyvolal jeho plán roztáhnout pohádkovou knížku Hobit aneb cesta tam a zase zpátky do tří celovečerních filmů, musel obhájit, že jeho nápad není jen pragmatický kalkul, jehož účelem je vydělat na divácích co nejvíce peněz. Obavy vyvstávali hlavně po uvedení prvního dílu Hobit: Neočekávaná cesta, u kterého recenzenti nešetřili slovy jako nuda nebo rozvleklost. Prostřední část trilogie je na tom o poznání lépe.

Režisér Peter Jackson, který má na kontě oskarově oceněnou trilogii Pán prstenů na motivy knih J. R. R. Tolkiena, se pustil do knižní předlohy, která příběhu o zničení mocného prstenu předchází. Jedná se o příběh malého hobita Bilba Pytlíka, který se vydá na nebezpečnou výpravu a partou hromotluckých trpaslíků, aby porazili strašlivého draka Šmaka. Už základní dějová linie naznačuje, že se nejedná o komplexní fantasy ságu, jakou je Pán prstenů. Knižní Hobit je spíše roztomilá pohádka, ve které nechybí dobrotivý čaroděj Gandalf, zlý drak Šmak, vznešení elfové a odporní skřeti – koneckonců i pojmenování úhlavního záporáka implikuje, že nás autor nechce zase tolik strašit. Zatímco Tolkien postupoval chronologicky – nejdříve napsal Hobita, ve kterém se komplexní svět Středozemě teprve získává obrysy, a až poté rozvinul v Pánovi prstenů provázaný fikční svět Středozemě, u filmu je to naopak. Jackson vytvořil ve svých velkofilmech epický svět plný velkých bitev a temných a strašlivých protivníků. Diváci tedy chtějí návrat tohoto magického velkolepého světa, na který byli zvyklí. Před režisérem tedy stálo rozhodnutí kam příběh směřovat – jestli složitý svět transformovat do pohádkové poetiky raného Tolkiena, nebo zachovat drsný styl, který vytvořil v Pánovi Prstenů. A Jackson druhým dílem definitivně ztvrdil, že se rozhodl pro druhou variantu. 

Propracovaný mytologický svět Tolkiena slouží režisérovi jako půdorys, ve kterém sice pokračuje ve vyprávění o putování Bilba Pytlíka a jeho trpasličích společníků, zároveň v něm ale vytváří vlastní postavy, které Tolkienovi nenajdeme, a včleňuje epizody, které předznamenávají temnou budoucnost Středozemě – tedy přímo odkazuje na svět Pána prstenů. A režisérovi s to v celku daří – mytologie světa zůstává zachována, nové postavy neruší příběh a paralelní linie, ve které se Gandalf vydává za Nekromantem (budoucí Sauron) přispívá k dynamice filmu.

Druhý díl začíná přesně tam, kde první skončil. Sledujeme putování Bilba s trpaslíky Temným hvozdem, ve kterém číhají obří pavouci a sliční elfové. Dostaneme se s trpaslíky přes tajemné jezero v sudech plných ryb až k Osamělé hoře – Šmakově dračí sluji. Strhující tempo, ve kterém se střídá jedna atrakce za druhou, vás nenechá chvíli v klidu – oproti prvnímu dílu je to výrazný rozdíl, režisér dobře věděl, kolik potenciálu se mu nabízí, když první díl bude jen úvodním. Všem peripetiím, které trpaslíci na cestě zažívají, dominuje malý hobit Bilbo Pytlík, kterému neschází důvtip a hlavně malý prstýnek, který získal prvním díle. Prsten, který se v Pánovi prstenů stane předmětem moci, je v Hobitovy jen celkem neškodnou kouzelnou rekvizitou, díky níž se Bilbovi vždy jen o fous podaří uniknout smrti. 

Martin Freeman vytvořil v roli Bilba roztomile lidského hobita – scény, jako ta, ve které hobit nervózně přešlapuje před Šmačím doupětem příjemně doplňuje všudypřítomné akční souboje. Navíc se nabízí srovnání s Frodem z Pána prstenů, který byl na rozdíl od sympatického Bilba zoufale nezábavný a ufňukaný. Paralelně sledujeme ještě pouť Gandalfa za Nekromantem, protože všichni tuší, že je „něco ve vzduchu“ a milostný trojúhelník, který je kompletně připsaný Jacksonem. Většinu elfích scén tvoří akrobatické výkony krásné Tauriel (Evangeline Lilly) a Legolase (Orlando Bloom, známý už z Pána prstenů) při zabíjení skřetů, ale ve chvíli kdy začne vrhat Legolas na Tauriel zamilované pohledy a elfka se může přetrhnout, aby zachránila trpaslíka Kiliho, působí celá elfí linie vykonstruovaně a až moc podbízivě.

Celý děj nám tak nenápadně podsouvá, že jde vlastně o takového druhého Pána prstenů. V příběhu se objevuje putování hlavních hrdinů s jasně daným cílem, láska mezi elfem a postavou jiné rasy – dají se proto se také očekávat trable s neelfím nápadníkem. Do schématu zapadá i Thorin Pavéza, který byl se dal interpretovat jako nový Aragorn, a v neposlední řadě drak Šmak, který převzal po Sauronovi hlavní roli záporáka. Jackson se tedy snaží pod záminkou Hobita vytvořit nového Pána
prstenů a daří se mu to celkem přesvědčivě, občas ale zapomíná, že není druhý Tolkien.

Recenze - Jakub Jiřiště: Hobit na správné stezce, či stále na rozcestí?

Dobrodružná výprava Bilbo Pytlíka a smečky trpaslíků za drakem Šmakem a kamenem umožňujícím světovládu po roce navazuje na dočasnou tečku. Ospravedlní nedostatky prvního dílu a poskytne konečně zážitek z plnohodnotného filmu?

Netrpělivé očekávání Šmakovy dračí pouště se dá bez nadsázky přirovnat ke Glumovi, lačně požadujícímu odpověď na obtížnou hádanku. Proč? Ze stop, které za sebou zanechala (N)eočekávaná cesta hobita Bilba nebylo až dosud možné prokazatelně vyčíst, zdali jen bloudí ve zrádném kruhu tvůrčího pragmatismu a nostalgických stínů původní trilogie Pán prstenů, či cílevědomě směřují vpřed. Snímek spíše nerozhodně přešlapoval mezi ironií a patosem a Jacksonem vložené bojové scény připomínaly časovou hlušinu. Hlavní diskuze se ovšem nakonec rozvinuly kolem samotného způsobu vypravování. Přísně lineární řetězení událostí působilo utahaným dojmem, a to nejen kvůli nedostatku filmařské vynalézavosti. Hlavní podíl viny v tomto ohledu nese rozdělení poměrně útlé knihy do tří dílů, jímž se filmové převyprávění zápletky přiblížilo spíše rozpohybované ilustraci až úzkostlivě doprovázející každičkou stranu Tolkienovy knihy. Neočekáváná cesta se tak na ploše bezmála tří hodin musela spokojit s nevděčnou rolí předimenzované expozice s cílem uvést do děje množství postav (včetně starých známých z Pána prstenů), seznámit nové diváky s reáliemi Středozemě a uspokojivě započít celou řadu motivů a motivací.

Šmakově dračí poušti se naopak daří zbavit se přílišných ohledů a daleko více energie věnovat tvůrčímu rozletu a přitažlivé obrazotvornosti. Neohrožení poutníci sice překonávají řetězec překážek na cestě k Osamělé hoře, v níž nesmírné trpasličí poklady stráží bedlivé oko draka Šmaka, ale příčinná síť, do níž jsou jednotlivé epizody postupně vkládány, je přeci jen s každým dalším nebezpečím pevnější. Přesto vyprávění nadále zastává roli citově nezaujatého průvodce po příběhových situacích. Při překonávání překážek spoléháme stále na Bilbův důvtip a očekáváme nápaditá řešení, zatímco faktor nejistoty a napětí je téměř potlačen. Nebezpečné situace nakonec netouží po ničem jiném, než posloužit jako dechberoucí atrakce, v nichž fyzický prožitek a zcizující vstupy zábavných nápadů hrají daleko důležitější roli než hlubší zaujetí.

Zběsilá jízda Středozemí

Celý děj Hobita vlastně vzbuzuje pocit neustálého vytrhávání z rozvíjejícího se děje: družina dobrodruhů prochází dosud nespatřenými lokacemi Středozemě, z nichž každá je samostatnou vizuální kapitolou (temný les plný zákeřných klamů jako vystřižený z fantazií Tima Burtona, dickensovsky melancholická nálada Jezerního města kdysi těžícího z blahodárného stínu zlatonosné hory, jenž s příchodem draka notně potemněl) a každá navíc přináší zcela odlišný typ zážitku. Putování nakaženým lesem i v dvojrozměrné projekci přenáší fyzickou malátnost a závrať, krkolomná jízda v sudech po divoké řece získává vkládanými souboji se skřety na závratném tempu a velkolepé dračí finále využívá pro zběsilou akci prostředí starobylých dolů natolik dechberoucím způsobem, že Indianu Jonesovi nezbývá nic než zahodit svůj klobouk. Už z tohoto popisu několika vrcholných zážitků lze vytušit, že trojrozměrná projekce je oproti minulému dílu zcela opodstatněná. Pro mě jako diváka 2D verze zavdává silný důvod k tomu, užít si Šmakovu dračí poušť i napodruhé, zatímco u prvního dílu mě tato možnost ani nenapadla.

Naopak hlubší vazby a vztahy mezi postavami, které by bezprostředně napojovaly ústřední výpravu na vedlejší motivy probouzející se temné síly, bohužel stále chybí. Jacksonem vložený milostný trojúhelník jen vycpává mezery mezi mnohem zajímavějšími ději vytrhanými stránkami té nejčervenější knihovny a jediný slibný náznak trýznivého dilematu z rodu Frodova těžkého břemene souvisí s mocenskými tužbami obestírajícími vůdce trpaslíků Thorina. Nejednoznačnost jeho skutečné motivace ve spojení s mrazivým proroctvím draka slibuje principiální konflikt přímo uvnitř skupiny hlavních postav i jeho odraz v rozhodujícím boji mezi silami dobra a zla. Jenže opět až příště…

I Šmakova dračí poušť nakonec stále trochu přešlapuje na místě. Větévky zdrženlivě se košatícího štěpu zatím nejsou schopny vytvořit jednolitou korunu komplexního příběhu, v němž by „privátní“ příběh uspokojivě přecházel do dějinné perspektivy. Oproti prvnímu dílu však zůstává tato stagnace umně zakryta: děj se pohybuje vpřed závratným tempem, nadmíru uspokojuje naše vjemy a díky výše zmíněné síti příčin a důsledků nakonec vytváří skutečný dějový oblouk. Strhující finální vyklenutí v trpasličích slujích dotváří konečně dojem plnohodnotného filmového díla a slibně započaté zárodky mnohonásobného konfliktu dávají naději, že třetí díl bude nejen dějově ale i co se týče působivosti nejblíže zatím neohroženě vládnoucímu Pánovi prstenů.

Recenze - Sandra Hezinová: (ZNOVU) OBJEVOVÁNÍ TEMNÝCH ZÁKOUTÍ STŘEDOZEMĚ

Premiéra druhého dílu Hobita, který nese název Šmakova dračí poušť, je nepochybně událostí zimní sezóny. Filmové zpracování příběhu vyprávějícího o dobrodružné cestě Bilbo Pytlíka (Martin Freeman) přitom můžeme najít v 70. letech, kdy na motivy knihy vznikl v produkci americké společnosti Rankin/Bass animovaný snímek. Své hrané verze se však román britského spisovatele J. R. R. Tolkiena dočkal až v loňském roce a to rovnou v blockbusterovém hávu.

Režie se i tentokrát ujal novozélandský režisér Peter Jackson, který již v minulosti zfilmoval oscary ověnčenou trilogii Pán Prstenů, které Hobit časově předchází. Otázka, naváže-li Hobit, kterého Jackson odvážně rozdělil do tří částí, na ve své době rekordní úspěšnost tzv. LOTRa, se tudíž stala před zcela ústřední. Přestože však celosvětově výnosy úvodního dílů s názvem Neočekávaná cesta dosáhly částky jednoho biliónu dolarů, dílo bylo jak Tolkienovými fanoušky, tak dobovým tiskem přijato se značnými rozpaky. Kritika se zaměřovala především na četná, dramaturgicky hluchá místa či vizuálně podbízivý a uměle působící styl snímku. Podařilo se tedy Hobitovi tentokrát více přiblížit kvalitám Pána prstenů?



Na půli cesty

Stejně jako u první trilogie, i v Hobitovi tvoří putování výpravné skupiny a boj dobra se zlem ústřední motivy vyprávění. Dramatický potenciál událostí je zde však podstatně nižší. Ačkoli Hobit: Cesta tam a zase zpět směřuje k velké závěrečné bitvě – souboji s drakem Šmakem, který střeží poklad Osamělé hory – příběh je o poznání klidnější. Knižní předloha je daleko pohádkovější, obsahuje méně postav i epických bojů. Hrdinové příběhu jsou navíc méně komplikovaní a jejich vnitřní pohnutky lépe čitelné. Zatímco v případě Pána prstenů vznikaly spory již mezi samotnými členy výpravy, v kolektivu tvořeného třinácti trpaslíky, čarodějem Gandalfem (Ian McKellen) a Bilbem vznikají nedorozumění jen zřídka. To lze odůvodnit jak leností a dobromyslností převažujícího počtu trpaslíků, tak i zjevnou nesobeckostí zúčastněných. Snaha získat zpět ztracené trpasličí království Erebor je totiž něčím, co soupeřivost u postav nevyvolává a motivuje je naopak k týmové spolupráci. Odolávali-li členové společenstva touze přivlastnit si mocný prsten, který mají za cíl pro dobro obyvatel Středozemě zničit, soudržnost družiny není v Hobitovi vnitřně ohrožena.

O existenci prstenu, který Bilbo v prvním díle při setkání s Glumem získává, nemají kromě Gandalfa postavy ostatně téměř potuchy. Ačkoli téma vlivu prstenu na jeho vlastníka ve Šmakově dračí poušti znovu vystupuje do popředí, zůstává pouze na úrovni dílčího motivu. Prodělával-li protagonista Pán prstenů hobit Frodo Pytlík radikální charakterovou proměnu, Bilbo se od prvního dílu nikterak nemění. Na rozdíl od Froda, který se neustále dostává do konfliktu se sebou samým, se Bilbo cítí být okolnostmi téměř netknutý. Už jenom tím, že po většinu času netuší, jakou úlohu má nakonec sehrát, zůstává ze skupiny trochu vystrnaděn. Sice se po několika dílčích bojích stává statečnějším a začíná si uvědomovat důležitost výpravy, zůstává poměrně zpátečnickou, pasivní postavou. V tuto chvíli tudíž nezbývá než očekávat, jakým vývojem komicky vystupující hrdina ve finální části projde.

Druhý díl Hobita je nicméně i tak znatelně dynamičtější. Už jenom tím, že se vyprávění nemusí soustředit na úvodní představování jednotlivých postav, získávají akční scény daleko více prostoru. Dřívější hutné dialogové pasáže střídají výrazněji rytmičtější sekvence soubojů s novými protivníky. Nejednou si tak divák při sledování boje družiny buď s obřími pavouky v Temném hvozdu, nedůvěřivými elfy či s vytrvalou skupinou skřetů vzpomene na propracované bojové sekvence Pána prstenů. Větší spád má snímek i díky postupně rozvíjeným dějových linií, mezi nimiž vyprávění v krizových momentech v závěru přechází. V centru pozornosti tak již nestojí jen putování skupiny, ale i dodatečně přidaný milostný trojúhelník mezi rusovlasou elfkou Tauriel, Legolasem a trpaslíkem Kilim. Toporné romantické pasáže však dávají znát, nakolik si odporují s Tolkienovou narativní strategií.





I když se zlo v druhém dílu stává anonymnější a pomalu natahuje své prsty do Středozemě, nevzbuzuje ještě tolik strachu, jako Sauronovo oko z Pána prstenů. I když je kupříkladu Šmak po většinu času také neviditelnou hrozbou, jeho autorita je poněkud vratká. Druhý díl s divákovým očekáváním bohužel ještě nepracuje do té míry, jak to specificky od začátku dokázala předchozí filmová trilogie. Stejně jako hrdiny příběhu čeká nejdůležitější souboj, i poslední díl se tak bude muset o uznání fanoušků teprve poprat. Hobit: Šmakova dračí poušť totiž pořád zůstává na půli cesty za tím stát se uspokojivým filmovým přepisem.

Recenze - Jana Čížkovská: Západ slunce nad Středozemí, dračí plameny a touha po bohatství

„Myslím, že jsme unikli tomu nejhoršímu, “ poznamená Bilbo Pytlík na konci prvního dílu filmové trilogie Hobit, Neočekávané cesty. Ale zdaleka tomu tak není... Druhý díl, který právě přichází do českých i světových kin s podtitulem Šmakova dračí poušť diváky přesvědčí, že po velmi vlažném úvodu kouzelná Středozem potemněla, síly zla se shlukují a chystají k fatálnímu útoku. Šmakova dračí poušť zpracovává prostřední část románu J.R.R.Tolkiena, Hobit aneb cesta tam a zase zpátky a je zjevným úvodem k monumentální válce pěti armád, která by měla následovat v závěru trilogie. Ústřední postava, odvážný hobit Bilbo Pytlík putuje se skupinou trpaslíků vedenou Thorinem Pavézou a čarodějem Gandalfem Šedým k Osamělé hoře, pod kterou se ukrývá zlatem překypující trpasličí království Erebor. Cesta není snadná, skupina je pronásledována krvelačnými skřety, padne do lepkavých sítí lidožravých (nebo lépe hobitožravých) obřích pavouků a ani záchrana v podobě lesních elfů není záchranou, nýbrž cestou do zajetí. Osamělá hora se svým pokladem zdá jako nedosažitelný cíl, ale houževnatí trpaslíci a jeden chlupatý hobit budí dojem, že pro jejich malé nožky není nic nedosažitelné a při závěrečném souboji s obřím drakem je jejich odhodlání mnohem silnější, než neprobodnutelná plazí kůže. Diváka sledování Hobita nicméně uvádí do zvláštní situace. Šmakova dračí poušť počítá s určitou znalostí světa Středozemě a předchozích událostí a souvislostí, ať již získanou z Tolkienova románu nebo Jacksonovy adaptace. Vyprávění je touto skutečností velmi ovlivněno. Od samotného úvodu, který navazuje na předchozí díl, po závěrečný cliffhanger budí dojem pomyslného dračího drápu podaného třetímu, závěrečnému dílu. Možné divácké očekávání dramatické dějové katarze se nenaplní, což je na jednu stranu pochopitelné, na druhou stranu ale i částečně frustrující.

Krasavec s lukem a elfka léčitelka

Režisér Peter Jackson nabízí ve Šmakově dračí poušti velice funkční (a dobře ozkoušenou) směs spektakulárních záběru, dynamických bojových scén i situačního humoru. Postavy jasně směřují ke svému cíli a na rozdíl od ospalého prvního dílu se tempo velice zrychlilo. Oproti Neočekávané cestě se ale Šmakova dračí poušť více odklání od své předlohy. Zcela přidaná a bez opory v Tolkienově díle je postava emancipované lesní elfky Tauriel (Evangeline Lilly). Mimo to, že plní místo postrádaného ženského elementu v ději, aby mohla v příběhu vzniknout i milostná linie, funguje i jako značně prvoplánový deus ex machina. Svojí přesnou muškou likviduje skřety po tuctech a je schopná zachránit život umírajícího trpaslíka za pomoci lesních bylin, když už se situace zdá bezvýchodná. V řadách lesních elfů je i další posun oproti předloze, Jackson se rozhodl do děje zapojit i postavu Legolase, který se u Tolkiena objevuje až v rámci trilogie Pán prstenů. Je čistě spekulativní, jaké důvody vedly k vytvoření a převedení těchto dvou postav. Může to být vysoká popularita postavy Orlanda Blooma a tedy čistě komerční záměr nebo velmi prozaické vytvoření milostného trojúhelníku, které by na Jacksonův film mohlo přilákat širší spektrum publika. V každém případě dějová linie lesních elfů budí nejvíce dojem umělé výplně v místech, kdy by samotný výsek z románové předlohy nemusel vystačit na tak obrovský rozsah, jakým je 161 minut.

Hobit a 13 nesmrtelných trpaslíků

Značná část pozornosti, zcela v souladu s marketingovou strategií filmu, ale také vývojem předlohy, je směřována k hlavním ztělesněním zla. Nekromancerovi, ale především k hamižnému draku Šmakovi, největšímu drakovi Středozemi, který má na svědomí krádež trpasličího království a pokladu. V souvislosti se Šmakem je zajímavé téma fyzické nedotknutelnosti, které se táhne celým filmem. Zatímco v Pánovi prstenů byla smrt hlavních postav neustále přítomným zdrojem napětí a zásadním bodem ve vývoji psychologie postav, v Hobitovi jako by všechny hlavní postavy odporovaly přírodním zákonům a jejich přežití představovalo jednu z diváckých jistot. Což ale vede k tomu, že se z dramatické akční sekvence napětí částečně vytratí a zůstane jen, mnohdy až komická, přehlídka akrobacie. Vzniklá částečně z respektu k dětské povaze předlohy, částečně spíše extrémním natahováním a snahou vytěžit maximum z každého aspektu příběhu.

I přes svou jasně komerční povahu, ale Hobit představuje fantastický vizuální spektákl. Ten je umocněn využitím nejnovějších filmových technologií a především natáčením v 48 snímcích za sekundu v kombinaci s technologiemi 3D a 4XD, které umožňují až viscerální zážitek z dračích plamenů a skřetího smradu. A v kombinaci s nimi je pravděpodobné, že divák dramaturgické nedostatky ani nepostřehne a nechá se Hobitem unést do země kouzel.

Recenze - Kryštof Bartoš: Druhá porce Eintopfu chutná lépe

Hobit: Neočekávaná cesta byl pro mě, stejně jako pro mnoho dalších fanoušků, zklamáním. Přemrštěná stopáž, atmosféra, která původnímu LOtRu nesahá ani po kotníky a celé to vypadá trochu jako počítačová hra. O znesvěcení majestátu velikého J. R. R. ani nemluvě. Na film Hobit: Šmakova dračí poušť jsem tudíž šel s pocitem, že si to sice nemůžu nechat ujít, ale pravděpodobně budu odcházet s očima bolavýma od vší té digitální nádhery, a s mírně nadzvednutou žlučí. Byl jsem příjemně překvapen. Šmak totiž Neočekávanou cestu předčí prakticky ve všech ohledech, i když je to zase to stejné – efektní mišmaš, který o mnoho víc než špičkový vizuál nenabídne. Takže vám radím: do kina na to běžte, ale dejte si předtím raději brko. A před „jízdou na soudku“ vyběhněte rychle ještě na jedno.

Řekněme si to na rovinu, ať se nám to líbí nebo ne – scénáristé (kterých bylo tolik, kolik hobitů ve Společenstvu) si nekladli za cíl „pouhé“ převyprávění literární předlohy. S dějem původního Hobita nakládají velmi volně tak, aby odpovídal Jacksonově epické představě bitvy o Středozem. Bylo by ale unfair je pořád dokola jen obviňovat, že nectí předlohu, zvlášť když je to tentokrát vlastně dost dobrá zábava. Hned v první scéně se na vteřinu mihne sám Peter Jackson jako obyvatel Hůrky, který s dryáčnickým výrazem ukusuje mrkev. Možná je to jen vtip, možná se nám režisér snaží naznačit, jak máme celou hobití trilogii vnímat – jako spektakulární hříčku, kterou si radno prostě užít a nebrat příliš vážně…

Důležitější však je, že hned první záběry nastolují atmosféru, která v prvním Hobitovi nebyla ani v náznaku. Tak nějak to zase je stará dobrá Středozemě ze Společenstva prstenu. Vehikl se rychle rozjíždí a neodbytný pocit z Neočekávané cesty, totiž že nám tu někdo maže hodně málo másla na hodně velký krajíc, se nedostavuje. Nádherný vizuál umožňuje těšit se na každou další lokaci či akci a například atmosféra Temného hvozdu je opravdu hutná a není samoúčelná. Scénáristická ekvilibristika se drží v přijatelných mezích, nejsou tu žádné rádoby dojemné scény. První polovina filmu je špičkový blockbuster a má skutečně spád, který nedovolí odvrátit oči od plátna.  Jenže velká většina děje je odvyprávěna během hodiny a půl, načež tempo uvadá a začíná se vařit z vody, s pomocí několika vedlejších dějových linií. Asi nejslabší z těchto bočních příběhů je uměle naroubovaná milostná linie. Řeči filmových kritiků o tom, že postava Tauriel je plochá, vyvrátí jeden pohled na ňadra Evangeline Lilly, ale stejně – ve filmech se buď šuká, nebo válčí, nebo oboje. Ve filmech ze Středozemě by se mělo jenom válčit. Chceme-li vidět lásku, budeme se dívat na jiné filmy. Díl viny nesou i další elfové – Thranduil a jeho syn Legolas. Charismatem se nevyrovnají ani Azogovi Znesvětiteli s jeho nýtovaným pobočníkem, člověka prostě nechají totálně chladným. Chladným naopak nenechá setkání Gandalfa s --- prozrazovat nebudu, snad stačí říct, že druhý Hobit mě v něčem i překvapil, a Gandalfův příběh považuji za nepoměrně zdařilejší, než ten Taurielin. K závěru děj opět nabírá na obrátkách až k ukázkovému cliffhangeru na konci, na který bude spousta lidí nadávat, ale mně připadal roztomilý. Scénář je nabitější než v expoziční Neočekávané cestě a je v něm spousta skvělých nápadů, ale pořád není vyvážený. Asi to bude tím, že jsou pod něj podepsáni hned čtyři autoři, z nichž někteří by si měli podrobně prostudovat Příběhy pejska a kočičky, aby propříště věděli, že všeho moc škodí. No dobře, tvůrci nechtěli natočit věrnou adaptaci Tolkiena, to se dá respektovat. Ale za co ten krásný archetypální příběh vyměnili? Za – s odpuštěním - slátaninu, na které se každému bude něco líbit, ale každého na ní bude něco srát? Proč?

Z tvorby Petera Jacksona mám pocit, že ho čím dál méně zajímá obsah a čím dál víc ujíždí na technologiích a vizuální stránce věci. A jsou to právě technologie, kvůli kterým Hobit především stojí za vidění. Kamera a kvalita obrazu jsou úžasné. Někdy je to až infantilní, ale pořád úžasné. Na rozdíl od Neočekávané cesty jsem neměl problém s přehledností obrazu, a to ani v nejzběsilejších scénách. Chvílemi je ale vlastně úplně jedno, co se děje, stačí se kochat Středozemí, která ještě nikdy nebyla takhle krásná. Velký podíl na tom mají také fantastické lokace, Nový Zéland nepřestane být Novým Zélandem, ani když jsme jej takhle už čtyřikrát viděli. Ten, který přistoupil na pravidla Jacksonovy hry, se zkrátka těší, jak bude vypadat Meddědův brloh, Temný hvozd, nebo Thranduilovy síně, stejně jako na to, co neuvěřitelně přehnaného (a právě proto zábavného) se semele v příští akční scéně. Ani jedním není zklamán.  I akce je, především v první polovině filmu, přehlednější a vypadá více jako film a méně jako videohra.  Družina trpaslíků navíc funguje v bitevních scénách Šmaka jako různorodá, ale vyvážená parta, kde každý má své místo a styl boje, a je skutečně zábavné ji na plátně sledovat. Toto platí především pro nádherně přemrštěnou a technologicky revoluční „jízdu na soudku“, která mi svou absurditou připomněla radost z násilí v klasických slapstick comedies. Nedá se však říct, že by byl technologický potenciál ve filmu využitý naplno. Třeba závěrečná bitevní scéna s drakem je přehledná jak politická situace v Nigérii a opakuje mnohokrát viděné.

Nedokážu si představit, jak moc se teď Peter Jackson asi směje tomu, čím nás to krmí a jak mu to všichni žerem. Rád bych věděl, jestli tuší, jak moc sám sebe vykrádá. Jenže si nemůžu pomoct, vlastně mě to hrozně baví. Hobit: Šmakova dračí poušť je jako dort pejska a kočičky. Na jednotlivých ingrediencích si pochutnáte. Z jejich kombinace a množství vás možná rozbolí břicho.

Recenze - Filip Klouda: S drakem Šmakem se do Středozemě vrátila kvalita

Tento čtvrtek vstupuje do českých kin druhý díl trilogie o Hobitovi, tentokrát s podtitulem Šmakova dračí poušť. Režisér Peter Jackson, který stojí už za legendární fantasy trilogií Pán prstenů, tak navazuje na loňskou Neočekávanou cestu a pokračuje ve vyprávění epického příběhu Bilba Pytlíka. Ten se ve společnosti třinácti trpaslíků a starého čaroděje Gandalfa pokouší znovudobýt trpasličí království Erebor. Podtitul filmu odkazuje na jednoho z nejznámějších záporáků universa knih J. R. R. Tolkiena, draka Šmaka. Druhý díl mapuje cestu Bilbovi družiny přes tajemný les Temný hvozd až k Osamělé hoře, kde by na ně měl čekat právě Šmak (Benedict Cumberbatch, známý z BBC verze Sherlocka).

Pro fanoušky knihy je zcela jistě dobrou zprávou, že na druhém díle se tolik neprojevuje kontroverzní rozhodnutí rozšířit původně dvoudílného Hobita o třetí díl. Děj má výrazně větší spád než v případě prvního dílu a i přes mohutnou, takřka tříhodinovou stopáž dokázal Peter Jackson odvyprávět druhou kapitolu Hobití trilogie tak dramatickým způsobem, že se vás nuda zmocní jen minimálně. Dvojka je o mnoho akčnější a vygradovanější, ale i tak se mnozí diváci nebudou moci zbavit dojmu, že mohlo z filmu s klidem zmizet alespoň patnáct minut.

Zrychlení příběhu má však za následek zmenšení pozornosti na titulního hobita Bilba (Martin Freeman), jehož vtipné eskapády úplně vymizely a kromě výborné finální konfrontace s drakem Šmakem mu Jackson nedává prostor skutečně zazářit. To samé platí i o zbytku družiny. Čaroděj Gandalf (Ian McKellen) se objeví zhruba ve třech scénách a ani suverénní trpaslík Thorin Pavéza (Richard Armitage) nemá mnoho času se předvést. Druhý Hobit je o mnoho týmovější záležitostí, kdy Jackson v každé důležité scéně představí (staro)novou postavu a odvádí tak pozornost od ústřední družiny.

Tímto způsobem se vrátí například elf Legolas (Orlando Bloom), jehož důležitost pro příběh je však v podstatě nulová a zaujme nanejvýš svými typickými kreacemi s lukem, a to hned v několika akčních scénách. Úplně novou postavou je pak elfka Tauriel (Evangeline Lilly, českým divákům známá ze Ztracených), jíž naopak scénáristé připsali romantickou linku s jedním z trpaslíků. Akční scény a romantická linka jsou tak dva vyprávěcí prvky, na které Peter Jackson v druhém díle Hobita nejvíce spoléhá.

Trpasličí humor z prvního dílu se objevuje jen ve stopovém množství, nahrazuje ho velký důraz na digitálně velkolepou a nádherně natočenou akcí. Jejím vrcholem je absurdně zábavná honička na sudech, kde Jackson naplno zužitkuje návrat akrobatických elfů (oproti pomalým trpaslíkům příjemná změna) a zároveň svůj talent na natočení naprosto přehledné a strhující akční scény. Z tohoto úhlu strhne i finální konfrontace s drakem Šmakem, které však ubírá na síle především počítačová umělost okolního prostředí. Všechny akční scény sice vznikaly výhradně v počítači, u přírodní honičky v sudech se však Jacksonovi povedlo lépe zamaskovat digitální původ scény. Je to nepochybný vrchol filmu, zvlášť když se při jejím tvoření ještě Jackson až neobyčejně piplal s kamerou. Výsledkem je jedna z nejlepších velkolepých akčních sekvencí letošního roku.

Horší je to s romantickou linkou mezi elfkou Tauriel a trpaslíkem Kilim. Nejen, že v celém filmu působí velmi zbytečným dojmem, zároveň však i odvádí pozornost od velkého finále v Osamělé hoře. Těsně před ním se děj začíná tříštit a díky trochu nešikovnému střihu jeden moment nedýcháte napětím z honičky mezi Bilbem a Šmakem, aby Jackson následně prostřihl do cukrkandlové romantické scény mezi Tauriel a Killim. Jackson si na sebe tříštěním vyprávění upletl bič a Hobit tak v momentu velké gradace zbytečně ztrácí na síle.

I přes jistá zaváhání ve vyprávění a gradaci je ale Šmakova dračí poušť velkým krokem vpřed oproti Neočekávané cestě, a to především v budování a rekreování atmosféry mystické Středozemě. Zatímco první díl až moc spoléhal na to, že diváci budou omámeni z toho, že se po téměř deseti letech opět vrátili do filmové Středozemě, dvojka na podobný efekt nespoléhá. Naopak, pomocí lepší výpravy a zručnější režie Petera Jacksona si vytváří vlastní atmosféru temné fantasy, která netěží z divákovy nostalgie nad původní trilogií Pána prstenů. Kulisy působí živěji, hudba příliš nerecykluje známé motivy a i díky tomu působí Středozem znovu jako hmatatelné, organické místo. Oproti ospalé a trochu do sebe zahleděné jedničce je Šmakova dračí poušť vlastně až neočekávaně živý film.

VERDIKT:

Hobit: Šmakova dračí poušť je výborným pokračováním, jež strhne svou aurou temné fantasy, skvěle natočenými akčními scénami a poutavě vyprávěným příběhem, jehož sílu nepotlačí ani lehce přepálená dvou a tři čtvrtě hodinová délka.

Hodnocení: 80%





Recenze - Martin Šrajer: Čekání na draka

První díl hobití trilogie byl pozvolným uvedením do rozsáhlého světa J. R. R. Tolkiena. Pokračování pojal Peter Jackson jako potemnělou akční jízdu od jedné velkolepé atrakce k další. Daní za živější vyprávění, která se představováním hrdinů a objasňováním jejich motivací dlouho nezdržuje, je ovšem příběhová neohraničenost a lhostejnost vůči postavám.

Přestože kritici přijali Hobita: Neočekávanou cestu, loňský návrat Petera Jacksona do Středozemě, vlažně, diváci projevili o úvodní část trojdílného dobrodružství hobita Bilba Pytlíka mimořádný zájem. Díky celosvětovým tržbám přes miliardu dolarů se film vyšplhal do druhé desítky komerčně nejúspěšnějších titulů historie. Zda mu na horních příčkách žebříčku bude dělat společnost pokračování nazvané Hobit: Šmakova dračí poušť, by mělo začít vysvítat počínaje 12. prosincem, kdy si film odbyde premiéru v řadě zemí včetně České republiky.

Pravděpodobnost diváckého nezájmu každopádně není vysoká s ohledem na silnou fanouškovskou základnu a současnou popularitu fantasy žánru, jehož komerční potenciál pro Hollywood před dvanácti lety znovuobjevil právě Jackson s Pánem prstenů. Jeho děj Hobit předjímá a zároveň na něj navazuje vizuálně. Nákladná výprava a spektakulárními záběry novozélandské krajiny nás nenechávají na pochybách, že Jacksonův štáb využil každý z téměř šesti set milionů dolarů, jež hobití filmy doposud spolkly.
  
Z nebezpečí do nebezpečí

Prolog snímku, zachycující první setkání čaroděje Gandalfa a vůdce trpaslíků Thorina Pavézy, si tým scenáristů vypůjčil z Výpravy k Ereboru, jedné z kapitol Tolkienových Nedokončených příběhů. Teprve po tomto stvrzení Jacksonovy snahy využít hobití filmy k rozšíření středozemské mytologie nad rámec Hobita a Pána prstenů, se vracíme do okamžiku, v němž jsme Bilba a třináct trpaslíků posledně opustili.

Cesta družiny za znovudobytím ztraceného trpasličího království Erebor, které si přisvojil obávaný drak Šmak, pokračuje skrze Temný hvozd obývaný hrdými elfy i obřími pavouky. Na vyprávění historek u ohně, muzikální vsuvky a umývání nádobí (tři důvody rozpačitého přijetí Neočekávané cesty) tentokrát nezbývá čas. Dobrodruhům je stále v patách horda skřetů vedených pomstychtivým Azogem a příliš vřelého přijetí se jim nedostane ani od elfů, jejichž izolacionistická reakce na hrozbu šířící se Středozemí prozrazuje, že Tolkienovi byla při psaní knihy ve druhé polovině 30. let inspirací také mezinárodní politická situace.

Kdo reprezentuje který národ Středozemě a nakolik se ho bude týkat válka, k níž se schyluje, však ve výsledku není příliš důležité. Film si zachovává epizodickou vyprávěcí strukturu prvního dílu. Postavy postupují od jednoho úkolu k dalšímu, získávají nové zkušenosti a stávají se způsobilejšími k finálnímu střetu s všemocným nepřítelem. Narážky na blížící se pohromu při zvolené dějové výstavbě především odvádějí pozornost od odpovědi na otázku, s jak mocným soupeřem se hrdinové utkají, a projeví-li při tom dost důvtipu, aby jej přelstili. Šmakova dračí poušť kvůli tomu zpětně působí jako dvouhodinové čekání na draka.

Dlouhé akční sekvence, které Šmakovu nástupu na scénu předcházejí, naštěstí nejsou pouze samoúčelnými atrakcemi, jimiž by Jackson dával průchod své zálibě v dětinském humoru a ohyzdných stvořeních.  Střet s pavouky nebo sjíždění divoké vody v dřevěných sudech, připomínající akční finále Spielbergova Tintina, slouží ve druhém plánu k dokreslování povah postav již známých, případně k uvádění postav nových. Zejména během akcí je patrná Bilbova postupující proměna ze zpohodlnělého hobita v plnohodnotného hrdinu, který dokáže stát na vlastních nohou a společně s trpaslíky překonávat své konstituční předurčení tváří tvář mnohem větším nepřátelům.

Mnoho povyku pro…?

S Bilbovým sebevědomí zároveň roste jeho nezdravá zaujatost jistým drobným zlatým objektem, neopomenutelným můstkem mezi hobitími filmy a Pánem prstenů. Zatímco napříč prvním filmem byl prohlubován primárně motiv stesku za opuštěným domovem, v pokračování se dostává do popředí (sebe)destruktivní chamtivost Bilba i dalších postav, například starosty Jezerního města, kterého ze všeho nejvíc děsí slovo demokracie.

Lze předpokládat, že sympatie diváků budou ve vyprávění zabydleném ziskuchtivými a malichernými muži směřovat k jediné silné ženské postavě, k nesobecké elfí bojovnici Tauriel. Ta byla tvůrci vymyšlená speciálně pro účely filmu a ani znalci předlohy tak nemohou tušit, jakým směrem se její osud bude ubírat. Příběh s odhadnutelným vývojem tím získává na dynamice a emocionální naléhavosti. Tauriel je zároveň jednou z nemnoha nových tváří, které ze scény nemizí bezprostředně poté, co poslouží potřebám vyprávění. Prostor a čas na charakterovou drobnokresbu si filmaři ke smůle méně významných postav šetří do posledního aktu.

S péčí napsanou a na plátně dostatečně dlouho přítomnou postavou je až Šmak, který by díky své šarmantní zvrácenosti a zálibě v poslouchání vlastního hlasu hravě zapadnul mezi pestrou sbírku bondovských padouchů. Konfrontace s ním, ač Peterem Jacksonem znamenitě napsaná a vygradovaná a Benedictem Cumberbatchem neméně zdařile namluvená, však vyznívá do prázdna. Namísto toho, aby došlo k rozuzlení alespoň některé z dějových linií, končí Šmakova dračí poušť další komplikací. Tento vzorový cliffhanger by diváka seriálu jistě navnadil na další epizodu, ale diváka filmu, obávám se, hlavně rozhořčí. Na dokončení pomyslné načaté věty si totiž budeme muset počkat celý rok.

Třebaže je Šmakova dračí poušť ve srovnání s Neočekávanou cestou dynamičtěji vyprávěná a nabízí dospělejší obsah, stále zůstává pouhým příslibem něčeho opravdu ohromujícího. Tak snad příště.


neděle 8. prosince 2013

První úkol - preview

Před prvním, úvodním setkáním (které se koná v pondělí 9. prosince) si účastníci šmačího modulu zkoušejí napsat preview. Brutálně jsem omezila délku textu - maximálně 800 znaků. Odevzdávka je stanovena nejpozději na neděli (pokud možno ne o půlnoci :-)). Dívejte se na výsledky, které průběžně aktualizuji podle toho, jak mi přicházejí mailem...
  
Alena Prokopová

Preview - Filip Klouda

Po roce se opět vracíme do Středozemě, kde budeme svědky pokračování dramatické cesty Bilba Pytlíka za znovudobytím trpasličího království Erebor. Kromě starých známých z prvního dílu však diváky čeká i návrat Legolase (Orlando Bloom) a první větší představení ústředního záporáka trilogie, draka Šmaka, jemuž propůjčila hlas současná superstar britského filmu, Benedict Cumberbatch. Jako v případě minulého dílu budou mít diváci možnost zhlédnout film ve 3D, se zvukovým systémem Dolby ATMOS, v revolučním zobrazení 48 snímků za vteřinu a nově i ve čtyřrozměrném kině 4DX. Za kameru se pochopitelně vrací Peter Jackson a většina fanoušků série je zvědavá, jak se na kvalitě druhého dílu projeví kontroverzní rozhodnutí rozšířit původně dvoudílnou sérii ještě o třetí díl. První ohlasy však hovoří o výraznější napínavější a ucelenější podívané, než byla Neočekávaná cesta. Šmakova dračí poušť vstupuje do našich kin již 12. prosince.

Preview - Kryštof Bartoš

Nejen skalní fanoušky J. R. R. Tolkiena jistě potěší zpráva, že už 12. prosince zamíří i do českých kin druhý díl Hobita s podtitulem Šmakova dračí poušť. Režisér Peter Jackson (Pán prstenů, King Kong) v něm bude pokračovat v nastoleném trendu – spektakulární, našlapaným vizuálem nabité dobrodružství „pro celou rodinu“, kde se postavy a reálie z původního pohádkového Hobita mísí s těmi ze Silmarillionu a celého tolkienovského univerza. Ve filmu se tak kromě Bilba Pytlíka a dalších již známých postav setkáte například s elfy Legolasem a Tauriel či s Bardem Lučištníkem. Společně se pokusí doputovat k Osamělé hoře, porazit draka Šmaka a obnovit trpasličí království Erebor. Jackson však sleduje také neshody tří zúčastněných stran – trpaslíků, elfů a lidí, přičemž se nevyhne ani tomu, co je podle mnohých jeho hlavní předností – zobrazení čistého zla, nejen v podobě Šmaka, ale také skřetů a probouzejícího se Saurona…

Preview - Jana Pfeiferová: Druhý díl Hobita v kinech

12. prosince přichází do českých kin velkofilm Hobit: Šmakova dračí poušť. Druhá část trilogie přináší pokračování příběhu o cestě party trpaslíků za pokladem, který střeží strašlivý drak. Režisér Peter Jackson tak vlastně už po páté (počítáme-li i trilogii Pána prstenů, která Hobitovi předchází) zavádí diváky do prostředí bájné Středozemě, kterou před více než 70 lety vytvořil J. R. R. Tolkien na stránkách svých knih. Na rozdíl od prvního dílu Hobit: Neočekávaní cesta, který diváky spíše uváděl do děje, film nabídne více akce spojené s putováním hlavních hrdinů. Nový díl Hobita láká fanoušky na zcela nové postavy. Elfka Tauriel (Evangeline Lilly) se objeví po boku Legolase (Orlando Bloom), který byl součástí pouze trilogie Pán prstenů. Kromě elfů se na plátně objeví i dlouho očekávaný drak Šmak, kterého nadaboval Benedict Cumberbatch, známý jako Sherlock ze stejnojmenného seriálu.

Preview - Ondřej J. Kosnar: S Bilbem podruhé do Středozemě

Jakkoliv první díl filmového Hobita rozdělil kritiky i fanoušky v názoru na to, jak se režiséru Peteru Jacksonovi podařilo znovuoživit svět Středozemě, pokračování s podtitulem Šmakova dračí poušť stále patří k nejočekávanějším premiérám letošního roku. Už od 12. prosince se tak diváci mohou podruhé připojit k pouti družiny třinácti trpaslíků, jednoho čaroděje a jednoho hobita za znovuzískáním trpasličího města a pokladu pod horou Erebor.


Krom titulního draka slibuje aktuální film i pokračování jedné z největších předností prvního dílu hobití trilogie – umného propojení s mytologií a událostmi dějově navazujícího Pána prstenů a zapojování dalších prvků nejen z Tolkienových literárních děl. Mimo dobrodružného příběhu tedy můžeme znovu očekávat i další budování svébytného fantastického světa.

Preview - Terezie Křížkovská: Za dalším (ne)očekávaným dobrodružstvím po Středozemi

Tajuplná Středozemě se znovu otevírá! Je tomu přesně rok od premiéry prvního dílu trilogie filmové adaptace knihy Hobit mistra fantazie J.R.R. Tolkiena, ve které započala dobrodružná cesta podivuhodné, avšak neohrožené výpravy k drakem zpustošené Osamělé hoře. Oscarový režisér Peter Jackson, který na filmové plátno přenesl i Tolkienova Pána Prstenů, se rozhodl vrátit se v čase a natočit první z dobrodružství hobití rodiny Pytlíků, které honbě za prstenem předcházelo. Od půlnoční premiéry 11.12.2013, kdy se do kin dostane druhý díl s názvem Hobit: Šmakova dračí poušť, se můžeme opět připojit k odvážnému Bilbo Pytlíkovi, který se vydal společně s čarodějem Gandalfem a trpasličími bojovníky na neočekávanou pouť do neznáma. Posbírejte odvahu a vyrazte vstříc lesním elfům, obřím pavoukům, obludným skřetům a hrůzostrašnému a kouřem zapáchajícímu draku Šmakovi, kteří vás díky 3D a 4DX projekcím nenechají vydechnout.

Preview - Adam Kotaška: Hobit: Druhý díl trilogie brzy v kinech

12. prosince, bez jediného dne rok po předešlé Neočekávané cestě, se svět Středozěmě vrací na plátna světových kin. V druhém dílu úzce propojené trilogie podle Tolkienovy knihy Hobit pokračuje putování Bilba Pytlíka a družiny trpaslíků vedené neohroženým Thorinem k Osamělé hoře, někdejšímu království trpaslíků, nyní okupovanému drakem Šmakem. Než bude moci (titulní) hobit Bilbo obelstít draka a pomoci trpaslíkům v osvobození jejich země z vlivu oheň chrlícího monstra, budou muset hrdinové společně překonat nástrahy zrádné krajiny – (podtitulní) Šmakovy dračí pouště. Pohádkově laděný prequelový příběh o hledání odvahy a svodech moci obohatil režisér Peter Jackson o těsnější souvislosti se svou dřívější trilogií Pán prstenů a zfilmoval ve fantasticky vysokém rozlišení obrazu a ve formátu 3D.

Preview - Sandra Hezinová

Již 12. prosince uvede distribuční společnost Warner Bros do českých kin druhý díl Hobita, s podtitulem Šmakova dračí pouť. Děj filmu, který na motivy fantasy románu J. R. R. Tolkiena natočil oscarový režisér Peter Jackson, plynule naváže na první část příběhu, a bude sledovat další dobrodružství z výpravné cesty hobita Bilbo Pytlíka, čaroděje Gandalfa a třinácti trpaslíků. Po roce čekání se diváci opět mohou ponořit do kouzelného světa Středozemě a dozvědět se, jakým nástrahám musí hrdinové na své cestě za královstvím trpaslíků Erebor čelit. Aby však ztracenou říši získali, musí se v osudovém souboji postavit hrůzostrašnému drakovi Šmakovi, který poklad Osamělé hory střeží. Šmakova dračí pouť tak slibuje být napínavou podívanou, jejíž působivost umocní jak IMAX, tak 4DX technologie

sobota 7. prosince 2013

Preview - Adéla Mrázová: Očekávaná hobití premiéra se blíží

Hobití neočekávaná cesta pokračuje. Na společnou pouť s Bilbem Pytlíkem se můžete vydat 12. 12. 2013, kdy do českých kin vstoupí druhý díl filmové trilogie s podtitulem Šmakova dračí poušť. Režisér Peter Jackson, autor oscarové trilogie Pán prstenů natočil nejočekávanější film zimní sezóny na motivy románu britského spisovatele J. R.R Tolkiena, který slouží jako prolog k epickému dobrodružství trilogie Pána prstenů.


Film o odvaze, přátelství a nalezení sebevědomí malého Hobita bude uveden v několika verzí a čeští fanoušci tak mohou vidět draka Šmaka v obřím rozměru kina IMAX nebo cítit zápach zlobrů a vnímat přírodní živly středozemě v zážitkovém kině 4DX.

Preview - Jana Čížkovská

Již 12. prosince přichází do českých kin druhý díl filmové trilogie HOBIT, s podtitulem ŠMAKOVA DRAČÍ POUŠŤ. Oscarový režisér Peter Jackson se opět vrací k románu J.R.R. Tolkiena Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky, který předchází nejslavnější románové trilogii Pán prstenů. Putování hobita Bilba Pytlíka začalo již v předchozím díle, nazvaném NEČEKANÁ CESTA. Bilbo (Martin Freeman) se spolu s čarodějem Gandalfem Šedým (Ian McKellen) a třinácti Thorinovými trpaslíky vydal na osudovou výpravu směrem na Východ. Nyní směřují k Osamělé hoře, pod kterou leží ztracené království trpaslíků Erebor a nevídaný poklad. Dobýt horu a získat království zpět se ale zdá jako nemožný úkol. Střeží ji největší drak celé Středozemě, hrůzostrašný Šmak, kterému propůjčil hlas herec Benedict Cumberbatch.

Preview - Jakub Jiřiště: HOBIT: ŠMAKOVA DRAČÍ POUŠŤ – JIŽ BRZY A NA VLASTNÍ KŮŽI

Již 13. prosince nás filmová plátna opět zavedou na dohled zlověstné Osamělé hoře, tam, kde před rokem spočinul po boji hobit Bilbo se smečkou trpaslíků. Režisér Peter Jackson ovšem tentokrát jednoduše nenaváže na epizodické putování hrdinů plné nástrah v podobě krvelačných potvor. Ve druhém díle plánované trilogie dle kultovní předlohy J. R. R. Tolkiena získává výrazně větší prostor Jacksonova vlastní fantazie ukotvující v podstatě přímočarý příběh v komplexnějších souvislostech fikčního světa Středozemě. Ústřední zápletku obohatí vedlejší linie, v níž se milostný cit snoubí s politickým třením mezi elfy a trpaslíky, i motiv probuzené armády z temnot. Skrze něj do pohádkově laděného příběhu vstupuje hrozba „ultimátního zla“, v předchozím díle tolik postrádaná fanoušky původní trilogie. Šmakova dračí poušť tak směřuje k tomu stát se opět působivě rozmáchlým příběhem, obohaceném nyní i o fyzický zážitek díky 4DX projekcím.

Preview - Martin Šrajer: Hobit: Šmakova dračí poušť míří do kin

Již o půlnoci z 11. na 12. prosince budou moci příznivci hrdinských fantasy posoudit, jak dopadlo páté zavítání Petera Jacksona do Středozemě. V řadě českých kin proběhne premiéra Šmakovy dračí pouště, prostřední části hobití trilogie. Scénář ke všem třem filmům vznikl kombinací motivů, prostředí a postav z Tolkienova Hobita, Nedokončených příběhů, Silmarillionu a dodatků k Pánovi prstenů. Jde tedy o vědomé rozšíření světa představeného divákům již třemi díly Pána prstenů, s nimiž nový Jacksonův spektákl pojí také žánrový rámec, vizuální stránka nebo někteří hrdinové. Šmakova dračí poušť sleduje putování hobita Bilba Pytlíka a třinácti trpaslíků až k Osamělé hoře, v jejíchž útrobách dští síru titulní drak Šmak, promlouvající hlasem Benedicta Cumberbatche. Oproti úvodní Neočekávané cestě, která hlavně uváděla na scénu nové postavy, slibují tvůrci dynamičtější vyprávění, více akčních scén a také temněji laděný příběh.



neděle 1. prosince 2013

Vítejte v modulu studentů katedry filmových studií FF UK

Cílem modulu je konfrontace studentů s publicistickou praxí v souvislosti s aktuální premiérou konkrétního hollywoodského blockbusteru (Hobit: Šmakova dračí poušť, premiéra 12. 12. 2013). Studenti si vyzkoušejí  několik typů textů v určené délce, žánru a časovém horizontu (např. preview, recenze napsaná okamžitě po projekci, anotace na obal DVD / anotace do televizního programu, osobní tip). 

Deset studentů vybraných na základě motivačních dopisů se zúčastní novinářské projekce 11. 12. 2013, ještě předtím však napíše text ve stylu preview - maximálně 800 znaků. Mělo by jít o informační text o tom, že film přichází do kin (druhá část plánované trilogie, navazující na filmovou trilogii Pán prstenů, Tolkienova předloha atd.) s použitím dostupných tiskových materiálů - tedy o článek novinového typu určený nejširší veřejnosti. 

Odevzdávka textu je 8. 12. Texty budou uveřejněny zde na blogu.